Postranní ulice/ Side Street

Jak si povšimla historička Jeanine Basinger, Postranní ulice je celá soustředěna kolem motivu zkažené nevinnosti. Postavy hrané mladými herci Farleym Grangerem a Cathy O’Donnell se postupně propadají do temného pekla, z nějž se těžko hledá cesta ven. Zatímco Grangerova postava je pojata komplexně, jako muž podléhající vlastním slabostem a konfliktům, O’Donnell (Vítem Grigartzikem označovaná za „noirového anděla“) ztvárňuje jeho pozitivnější protipól. Film vznikl mimo spolupráci režiséra Anthonyho Manna s kameramanem Johnem Altonem, a tak se vyznačuje odlišným stylem než například filmy T-Men (1947), Špinavá dohoda (1948) a Incident v pohraničí (1949). Svícení a záběrování Josepha Ruttenberga působí umírněněji, méně expresivně, ačkoliv se celou dobu pohybujeme v rozpoznatelně noirovém světě. Film je často přehlížen, ale Basinger jej považuje za Mannův nejdůležitější noir. (mh)


As historian Jeanine Basinger noted, Side Street revolves entirely around the theme of corrupted innocence. The characters, played by young actors Farley Granger and Cathy O’Donnell, gradually sink into a dark hell from which it is difficult to find a way out. While Granger’s character is portrayed in a complex manner – as a man succumbing to his own weaknesses and inner conflicts – O’Donnell (described by Vít Grigartzik as a “noir angel”) embodies his more positive counterpart. The film was made outside of the successful collaboration of director Anthony Mann and cinematographer John Alton, and thus features a different style than, for example, T-Men (1947), Raw Deal (1948), and The Border Incident (1949). Joseph Ruttenberg’s lighting and framing appear more subdued and less expressive, even though we remain in a recognizably noir world throughout. The film is often overlooked, but Basinger considers it Mann’s most important noir. (mh)