Macbeth

U žádného jiného umělce se světy Shakespearea a filmu noir neprolínají tak intenzivně jako u Orsona Wellese. Již ve 30. letech, před natočením Občana Kanea (1941), Welles proslul divadelními inscenacemi „voodoo“ Macbetha a Julia Caesara. Jako filmový režisér se potom dostal ke dvěma celovečerním adaptacím Shakespearových her, když režíroval své verze Macbetha (1948) a Othella (1951), načež svůj dlouholetý zájem završil filmem Falstaff (1965), ve kterém spojil hned pět Shakespearových textů. Wellesův příspěvek noiru asi není třeba detailněji připomínat, ostatně na 3. ročníku NFF jsme režisérovi věnovali retrospektivu. V letošním programu Wellesovu poetiku zastupuje již zmíněný Macbeth. Snímek sice vznikal s relativně nízkým rozpočtem u menší společnosti Republic Pictures, ale Welles měl při jeho realizaci volné ruce a funkčně propojil svou znalost divadelních a filmových technik. (mh)


In no other artist’s work do the worlds of Shakespeare and film noir intertwine as intensely as they do in Orson Welles’s. As early as the 1930s, before Citizen Kane (1941), Welles had already made a name for himself with his stage productions of “voodoo” Macbeth and Julius Caesar. As a film director, he went on to make two full-length adaptations of Shakespeare’s plays with his versions of Macbeth (1948) and Othello (1951), and his obsession culminated with Chimes at Midnight (1965), in which he combined no fewer than five Shakespearean texts. Welles’s contribution to film noir probably needs no further elaboration; after all, we dedicated a retrospective to the director at the 3rd NFF. In this year’s program, Welles’s vision is represented by the aforementioned Macbeth. Although the film was made on a relatively low budget by the smaller studio Republic Pictures, Welles had free rein during its production and effectively combined his knowledge of theatre and cinematic techniques. (mh)